jak se u TPO mění kabáty

Stanovisko iniciativy

Říkáme NE metodám pevného objetí

k rozhovoru s Jiřinou Prekopovou v časopise Enigma 5/2011

Vítáme vyjádření paní Jiřiny Prekopové, kterým reaguje na diskuzi rozpoutanou kolem její terapie pevným objetím v návaznosti na odvysílání filmu Mámo, táto, obejmi mě.

Nemyslíme si, že základním problémem vedoucím k nepochopení problematiky z naší strany by mohlo být zaměření naší pozornosti na jednu scénu v dokumentu. Je pravdou, že tato scéna spustila náš zájem o tuto metodu, jelikož byla zobrazena bez obalu a příkras. Po důkladném studiu této metody se odvážíme tvrdit, že málokdo má o ní takový přehled jako my.  Objektivitu našeho názoru zaručuje fakt, že jsme nenastudovali pouze práce kritiků metody, ale i jejich zastánců. Právě články a texty zastánců metodu ještě více znedůvěryhodňují, jsou plné rozporů a protichůdných tvrzení. Tyto rozpory  (které se nakonec vyskytují i v daném rozhovoru a na které se budeme snažit poukázat) jsme podrobně rozebrali i na naší FB stránce.

Ano, odpor vzešel hlavně ze strany rodičů autistických dětí a odborníků, protože hlavně ti vidí a cítí po dlouholeté odborné praxi, že tato metoda je absolutně nevhodná pro autistické děti, které jsou obvykle hypersenzitivní na hluk, dotyk, pachy, neumí “číst” cizí emoce, vciťovat se, chápat, co se jim říká. Naše děti jsou zranitelnější než děti zdravé, právě proto vzešla vlna odporu vůči této pseudoterapii bez akreditace a odborného zázemí právě od nás.

Líbí se nám upřímnost paní JP, kterou z celého dokumentu nejvíc mrzí, že vstupní dramatická scéna odpoutala pozornost od její osoby, které byl časosběrný dokument a priori věnován.

Na tomto místě si dovolíme poznamenat, že právě ona úvodní scéna vypovídá dle našeho názoru o její osobě více než celý zbytek dokumentu.

Opět jsme svědky matení veřejnosti.  Paní JP tvrdí, že chlapeček v dokumentu nebyl před TPO ochoten něco sdělit.  V dokumentu je ale jasně vidět a slyšet jeho sdělení, aby ho maminka nechala, pustila. Jasně vyjadřuje, co je mu nepříjemné. Nikdo ale na jeho prosby nereflektuje.

Dále paní JP píše: “Rodiče se neodvažovali vnutit se mu.” Tady se odvažujeme připomenout tvrzení rodičů z dokumentu, že se již dříve o TPO neúspěšně pokoušeli. Citujeme dále:“Když jsem mamince vysvětlila, že to musí být, aby znovu získal biologicky nezbytné sepjetí jako bázi pro zájem o lidi, nápodobu apod., ona to pochopila a odvážila se vzít svoje dítě do náruče. „Marečku, já jsem tvoje maminka. Mám tě ráda. Nepustím tě, až ti bude se mnou dobře,“ sdělovala Marečkovi, který se proti ní nejdříve zoufale bránil.“

Nikde v dokumentu nejsme svědky těchto slov, naopak Marečkova maminka na něho křičí, ventiluje své negativní pocity, třese mu hlavičkou. Neuklidňuje ho, což ostatně v TPO není cílem. Cílem je konfrontace a “vyříkání si” negativního. Autisté toho nejsou schopni, protože nerozumějí emocím, pravému významu slov – tím spíše, pokud jsou vystaveni stresu. Naopak velké procento autistických dětí je schopno pomalým, nenásilným, trpělivým přístupem otevřít se světu. Samozřejmě běžné objetí na několik chvil, i když ho dítě odmítá, neodsuzujeme. U některých dětí se dá postupně naučit.  Ale v tomto případě se nejedná o TPO.

Co se týče údajných pokroků Marečka: jestliže podle paní JP Mareček vystoupil ze své autistické ulity,  proč potom navštěvuje autistickou třídu speciální školy?  Dětem s “jen” intelektovými či řečovými problémy slouží jiné typy tříd na speciálních školách.. Mareček navštěvuje třídu pro děti s autismem s těžkou až středně těžkou symptomatikou.

Kde je jistota, že to, co zastáncům připadá jako splynutí s rodiči a katarze (nám jako absolutní vyčerpanost a apatie), co zastáncům připadá jako otevřenost, radost, není ve skutečnosti posttraumatický stresový syndrom, větší poslušnost z důvodu strachu před pokračováním terapie?

Dále paní  Prekopová zmiňuje orální fázi vývoje dítěte, kterou udává kolem 2. – 3. roku. Je zarážející, že “mentorka dětské psychologie a uznávaná světová psycholožka”, která studovala v éře psychoanalýzy, má mezery ve Freudových stadiích vývoje. Orální stádium se udává do prvního roku vývoje dítěte. Co se týče části týkající se řešení starých traumat, citových blokací a rodinných konfliktů, nemáme námitky, pokud se jedná o dospělé svobodně se rozhodující osoby.

Na rozdíl od paní JP považujeme už malé dítě za schopné projevit svou vůli a nevůli. Způsobem řešení krizových situací jsou pro nás jiné výchovné metody.  Patří k nim i běžné rodičovské objetí, komunikace na úrovni, kterou dítě pochopí, trpělivost a obětavost.

Paní JP se dále odvolává na to, že kritici a skeptici terapii nezažili. Myslíme si, že není nutno zažít např. domácí násilí, abychom se uměli vcítit do pocitů oběti a věděli, že je to nesprávný způsob řešení problémů.

Část rozhovoru týkající se vysvětlování dětem, že je nutné podvolit se TPO, protože reagují jinak než zvířata (krokodýlové)  a podsouvání jim viny za to, že neumějí konflikty řešit kultivovaně a že TPO je prostě třeba vydržet, je už mimo chápání.

Lze tohle vysvětlit například autistovi s úrovní porozumění ročního dítěte? Aha, odpověď je zase v článku.

Malé dítě – a předpokládáme ani autista – nemá kompetenci o sobě rozhodovat, i když ví jasně vyjádřit, co je mu nepříjemné a co si nepřeje dělat se svým tělem.  Skutečně “dobrý” základ pro pozdější podvolení se jakékoli dospělé osobě.

Na rozdíl od paní JP si nemyslíme, že dítě a jeho tělo je “majetkem” rodiče o kterém rozhoduje, ale že dítě má právo na svobodu pohybu, pokud mu nehrozí bezprostřední nebezpečí. Že má právo rozhodovat o svém těle, pokud nejde o nutné lékařské nebo hygienické ošetření.

Následující oddíl je už úplně úsměvný:

“Kritizována je také holding therapy, která pochází od Marthy Welch….

…Od Marthy Welch (USA) jsem metodu pevného objetí nemohla plně převzít. V mnohém souhlasím s jejími kritiky. Chyběla mi u ní pravá empatie a bezpodmínečná láska.U některých jejích žáků to vykolejilo do hrubého podmiňování: „Pustím tě z náruče, až uděláš to, co chci.“ Toto krotitelství mělo ve dvou případech za následek smrt dítěte. Proto je „holding“ v USA zákonem zakázán. Právem. Pro metodu pevného objetí v mém smyslu je příznačné toto motto: „Mám tě ráda, přestože se nepolepšíš. Ale máš vědět, že mne to bolí. A chci se dozvědět, co tebe bolí, abych ti mohla vyjít vstříc….“

Je až neskutečné, jak se Jiřinou Prekopovou hrdě a opakovaně citovaná “mentorka” a “matka” terapie pevným objetím Martha Welch po našem poukázání na její praktiky a odebrání licence změní na právem kritizovanou a zakázanou.  Je velmi podnětné, že po naší výzvě, aby se paní JP, pokud její TPO podle Prekop nejeví prvky Holding Therapy podle Marthy Welch, od této terapie veřejně distancovala, tak učinila.

Nedá nám to však jinak, než poukázat na skutečnost, že podstata terapie zůstává společná. (ne nadarmo se anglický název TPO liší od názvu terapie Marthy Welch pouze svým dodatkem- according Prekop) A právě tato společná podstata spočívající v násilném držení byla důvodem zákazu Holding therapy v USA.

Myslíme si, že výše zmíněná vyjádření dr. Prekopové jsou zoufalou snahou o zachránění prosperujícího byznysu.

Ať si každý utvoří svůj názor. Na jedné straně demagogické “mantry”, které se v každém rozhovoru opakují, na straně druhé věcné argumenty bez snahy citově zmanipulovat čtenáře.