Ve škole jsou děti “v bezpečí” MYSLÍTE?

místo děje:    IVANČICKÁ ŠKOLA

zúčastnění:   dítě, pedagogové

následky:      dlouhodobé

autor:             matka

Z více stran jsem zaslechla, že bývalý ředitel spec.školy v Ivančicích a jeho dcera (třídní učitelka jedné ze dvou auti tříd tamní školy) usilují o zřízení rané péče i pro autistické děti Tato služba tady v okolí rozhodně chybí! Osobně znám pár rodičů, jejichž děti dostaly diagnózu PAS a pak museli měsíce čekat než se dozvěděli co s tím: jak s dítkem pracovat, jak k němu přistupovat.. Ráda bych se podělila s naší ne zrovna ukázkovou zkušeností.

Náš 12letý syn Marek je autista s mentální retardací a hyperaktivitou, nemluví a v posledních měsících máme největší problémy s jeho agresivitou. Sotva začal jako malý chodit, hned běhal “jako neřízená střela” bez rozumu, bez pudu sebezáchovy .. bylo to náročné období, každou chvíli úraz, nedalo se to uhlídat!

Od 5let jsem Marka denně vozila 30km do spec.školy v Brně, celých 6let. Ve škole ho zvládali skvěle! Mělo to však jeden háček = naše složité cestování, nemám totiž řidičák. Ráno jsme se většinou svezli do Brna s manželem a od jeho práce celkem bez větších problémů dojeli do školy MHD. Ale odpoledne to Marek zvládal čím dál hůř – navíc MHD a pak ještě 0,5hod vlakem! Nejspíš hrála roli únava, hluk, nacpané tramvaje i vlaky, někdy jsem byla ráda, že se našlo volné místo na sezení alespoň pro něj. Často se vztekal, protože chtěl, abych si sedla vedle něho, nebo když musel i on stát.. Svou hlučností vždy poutal pozornost širokého okolí, občas se při tom i válel po zemi nebo naopak vyskakoval v tramvaji téměř ke stropu a na každé zastávce chtěl vystupovat.

Na doporučení SPC (speciálně pedagogického centra) jsme loni od září změnili školu: Marek nastoupil do auti třídy Speciální školy v Ivančicích vzdálené jen 5km od našeho domova a já si naivně začala po 13letech plánovat návrat do práce.

Prvních pár dní se Markovi v nové škole líbilo, ráno mě tam „táhl po smyku“ od autobusu. Dokonce hned první den zvládl i společný oběd ve třídě (oblíbený brambor. salát a řízek) – v dřívější škole jsme s učitelkami vybíraly z týdenního jídelníčku většinou jen 2-3 jídla, která má rád a i tak je pokaždě nesnědl. Druhý den šli už všichni do společné jídelny, ale tentokrát už neúspěšně. Tak jsme se s učitelkami dohodly, že zatím obědy odhlásím. Jenže s ním neměl v době oběda kdo zůstávat ve třídě, tak jsem si ho musela vyzvedávat dříve. Býval tam většinou 3 hodiny a to jim tam ještě často usnul, snad obden. Učitelky se mi párkrát zmínily, že Marka musely “zalehnout” + ochotně mě instruovaly „jak na to“! Ovšem očekávané zklidnění nepřišlo!! Právě naopak: Markova psychika se zhoršovala, afektů přibývalo: am kde by dříve “jen” křičel, případně si vztekle lehal na zem začal najednou rovnou útočit. Nejdřív hlavně ve škole, pak i doma a nejhorší pro mě to bylo, když se vztekal cestou venku. Dva měsíce jsem měla téměř nepřetržitě rozškrábané ruce a předloktí, modřiny na pažích. Marek štípal, škrábal, zarýval nehty a pokoušel se kousat. Bylo to nejhorší období pro celou naši rodinu!

Do afektů se dostával i 5x denně, trvalo to většinou 0,5 až 3/4 hodiny, ale někdy i 1,5hod a nebylo možné ho uklidnit, odvézt pozornost čímkoliv oblíbeným . Nezbývalo než se bránit a snažit se jemu zabránit aby nějak v tom stavu nepříčetnosti někomu neublížil a neničil věci kolem sebe.

Učitelky se odvolávaly se na kurz úchopů šetrné sebeobrany, který absolvovala zástupkyně ředitele. Nejsem si ale jista, že dostatečně vyškolila personál školy: jak ho mají držet, jak dlouho. Marka tímto rozhodně nezklidňovaly, spíše přesně naopak: jako by trénoval a sílil, agrese rostla a afekty byly stále razantnější.

Když šla s námi po měsíci a týdnu školní docházky třídní učitelka (ještě v doprovodu svého otce, dřívějšího ředitele spec.školy) na kontrolu na psychiatrii nestačili jsme se s manželem divit co všecko jsme se dozvěděli!! Krom tří dnů našeho Marka denně zalehávaly dvě učitelky, a to na desítky minut, půl hodiny i hodinu.

Tenkrát jsem ještě neměla ani potuchu o nějaké metodě “pevného objetí”, až časem jsem se začala orientovat.

Jsem přesvědčená, že metoda, kterou na něm ve škole praktikovaly je velmi vzdálená “fyzické restrikci” dle PhDr. H. Jůna, PhD., kde jde o krátkodobé ÚCHOPY ŠETRNÉ SEBEOBRANY ke zvládnutí závažného problémového chování ohrožujícího zdraví nebo majetek (používá se JEN PO NEZBYTNĚ NUTNOU DOBU: 1-10minut!!) Zato mi to jejich “zalehávání” připomíná metodu tzv.”pevného objetí”! Každopádně jsme si s manželem nepřáli, aby i nadále byl zklidňován tímto způsobem a tak zůstal raději po zbytek školního.roku doma.

Nechápu proč v tom pokračovali i přesto, že se Marek zhoršoval, proč aspoň trochu nespolupracovali s dřívější školou, kde Marka 6let zvládali dobře, proč to vůbec neřešili s SPC, kde znají Marka od 3let.. PROČ??!!!!

Vrcholem jejich neomylné práce bylo, když tenkrát v ordinaci Marečkova psychiatra začal ten bývalý pan ředitel poučovat doktora co by měl a neměl a vyhrožovat, že “pokud Marka neztlumí léky JE ŠKOLA POVINNA TO ŘEŠIT PŘES SOCIÁLKU!” a samozřejmě, “ŽE NA STRANĚ ŠKOLY JE VŠE VPOŘÁDKU, ONI SE ROZHODNĚ NEDOPUSTILI ŽÁDNÉ CHYBY!”, smutné. A pak ještě učitelka líčila, jak jim začíná dělat starosti, aby se Markovi něco nestalo, když se po tom hodinovém zalehnutí celý třese. Že si už dělají obavy o jeho zdraví. Pozdě, ale přece = došlo jim, že to takhle není vpořádku!!

Z následků se Marek dodnes nevzpamatoval a asi nikdy nezapomene. Ztratil 1 rok školy a dodnes stále “ladíme léky”, většinou několikrát do měsíce jezdíme na kontroly na psychiatrii, i já jsem musela začít užívat antidepresiva, je to náročné pro všechny a je obtížné to zvládat a neustále žít ve stresu a obavách kdy to zase přijde a Marek zase “vybuchne”.

Pokaždé když na nás Marek útočí musím se ptát PROČ? TAK MÁME DOMA POŘÁD NA OČÍCH JAK HO TĚCH 19 DNÍ V IVANČICKÉ ŠKOLE POZNAMENALO a říkám si, že by to měli VĚDĚT TI, CO MU TOHLE PROVÁDĚLI!!. Aby už takto neničili další děti a tím i jejich rodiny..

zdroj :

Sekám poklonu mamince, neboť má odvahu vystoupit, což se v dnešní době nenosí.

Jak jsem se dozvěděla dále – nejedná se pouze o jedno dítě, tímto přístupem se “vyučuje a vychovává” i v přilehlé MŠ a DD. Maminky však – zatím??- mají obavy veřejně promluvit, aby perzekuce ještě větší nepostihla jejich děti, které do zmíněných zařízení stále ještě dochází.

Důvod? Blízkost Nadace p. Jiřinky Prekopové – její dlouhodobé působení – již zatemnilo příliš hlav.